18. Restart

Poslední příspěvek, který jsem na tento blog napsala, byl z konce dubna. Dotazovala jsem se tehdy sebe sama zda a jak zvládnu návrat do života. Za jakých podmínek a co bude pro mne snesitelné a možné.

Vrátím se teď ještě trochu zpět k začátku, kdy vznikl tento blog. V době, kdy jsem řešila svůj zdravotní problém, jsem si velmi, velmi přála číst inspirativní příběhy dalších lidí se stejnou diagnózou, kteří by mi dali naději, že vše lze zvládnout, vrátit se zpět k původnímu životu, byť v jiné formě, že vše, co ve chvílích nemoci vnímáme jako fatální, má své řešení. Jenže o nemocech lidé neradi mluví stejně, jako o smrti. Všichni, každý z nás, se setkal osobně či ve svém okolí, s nemocí i smrtí. Každý z nás má příběh, jež se ho osobně dotýká. V rodině, v kruhu přátel či blízkých známých a nebo svůj vlastní. Zkušenosti s různými nemocemi a se smrtí. I tak se lidé tomuto tématu vyhýbají. Snad aby problémy nepřivolali…. Snad proto, že mají strach. Protože všichni chceme žít, být zdrávi a chceme to i pro své blízké. Jenže ve chvílích, kdy je vám zle, vám sdílení takových příběhů může dodat zpět ztracený optimismus. Proto jsem začala psát svůj blog. A můj původní záměr a inspirace zůstala stále stejná. S upřímností se snažím popsat veškeré své pocity i fáze, kterými jsem prošla a procházím a doufám, že mohou pomoci těm, kteří se ocitnou v podobné situaci a budou hledat odpovědi na otázky, o kterých se běžně nemluví. Bohužel. Protože o všem otevřeně mluvit je často to jediné, co přináší naději a udržuje víru.

V posledním příspěvku z dubna t.r. jsem psala o ukončení neschopenky a návratu do práce i o svých obavách, jak vše zvládnu. Podvědomě jsem se vrátit zpět do svého původního zaměstnání ale již nechtěla. Jen jsem na to chvíli zapomněla…. Lákalo mne vrátit se k těm, které znám, za podmínek, které pro mne byly připravené. K lidem, které jsem měla ráda, do známého prostředí. Varianta návratu ke kolegům, jež můj příběh znají, já znám je, znám pracovní agendu, procesy a můj návrat tak může proběhnout více v klidovém režimu, se jevil jako skvělá příležitost. Tak skvělá, že mi ji všichni v dobré víře doporučovali. Jenže…

Já jsem vnitřně cítila, že už zpět nemohu. Nemohu a nechci. Má práce mi absolutně přestala dávat smysl. Po všem, co jsem si prožila, jsem si nedokázala představit vrátit se do finanční instituce…. jít po chodbě…. na meeting… poslouchat řeči o úvěrech, půjčkách a účtech…. tvářit se, že mne taková práce baví a naplňuje…. a že mi taková práce přináší vnitřní uspokojení. Zkoušela jsem si typické dny u svého bývalého zaměstnavatele představit. A opakovaně jsem cítila naprostou prázdnotu. Velké nic. Otázky proč bych se měla vracet a z jakého důvodu se objevovaly nejen skrz den, ale i v noci v mých snech. Dospěla jsem k odpovědi, že jediným důvodem mé práce by byla měsíční částka na mém účtu v termínu pravidelné výplaty. A to už pro mne bylo po všem, co jsem prožila, velmi málo. Cítila jsem už delší dobu, že můj úkol je něco jiného. Celý život jsem ráda lidem pomáhala, řešila jejich problémy, naslouchala, radila, sdílela jejich bolesti a snažila se jim být oporou. A po této zdravotní zkušenosti, která mi zcela obrátila můj život naruby, už se nešlo vrátit do práce, která mi nedávala smysl. Vůbec žádný smysl. Kromě financí. Říkala jsem sama sobě, že štěstí, které jsem měla, muselo mít jiný důvod, než že budu zpět, kde jsem byla předtím. Že mne život nezastavil jen tak. Že mne vlastně donutil přemýšlet o tom, zda to, co žiji a jak žiji, je opravdu to, co mne dělá šťastnou, kde vidím naplnění svého života, zda když se ráno probudím, obléknu a odejdu do práce, budu mít pocit, že jsem ten den neprožila zbytečně….

Cítila jsem, že chci a musím odejít. Respektive vůbec nenastoupit, byť jsem jinou alternativu v tu chvíli, kdy jsem práci odmítla, neměla. Věděla jsem, že chci začít hledat práci, která mi bude dávat vnitřní uspokojení. Kde budu vstávat s pocitem, že přispívám i ostatním lidem, že budu vnímat vyšší cíl, než svůj vlastní. Že mé uzdravení mělo smysl, že mohu vrátit to, že jsem na rozdíl od mnoha dalších, měla štěstí…. Zadala jsem si požadavky, které by měla má nová práce splnit. A prostě se rozhodla, že takovou práci najdu. Nepochybovala jsem, že to tak bude. Věřila jsem. A dala do hledání nové práce veškerou energii. V květnu jsem napsala první odpověď. V červnu jsem prošla třetím kolem a práci dostala. A pracuji ve zdravotnické skupině. Nic nezatajuji ani svému zaměstnavateli, ani svým kolegům. Své zdravotní zkušenosti jsem sdílela už při pohovoru. Otevřeně a upřímně. S kolegy otevřeně o svém příběhu mluvím. A stejná otevřenost se mi vrací. Kolega po mrtvici, další po prožitém infarktu, kolegyně po rakovině prsu. Pracují, smějí se, žijí a možná mají podobné pocity jako já. A cítím i to naplnění, které jsem hledala. Můj budík má název „smysluplnost“.

Když jsem tehdy 6.9., večer před operací, mluvila na balkoně směrem k noční obloze, slíbila jsem si tři věci, které udělám, když vše dopadne dobře. Dvě už jsem splnila. První se týkala mého nenaplněného vztahu, který jsem ukončila. Druhá slibu, že když bude vše dobré a lékaři mi pomohou, pomohu pak na oplátku já.

Třetí slib a cesta k němu je přede mnou. A věřím, že i tento splním. Protože když konáme srdcem a opravdu žijeme to, co chceme, co si přejeme a co cítíme, pak není nic, co by nás mohlo zastavit. A pak se nám sny mohou plnit. Nám všem.

Motto: Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům…