Jmenuji se Markéta, je mi 51 let a dosud jsem žila s představou, že zvládnu cokoli. Popsala bych se stručně jako nezlomná optimistka s láskou k životu.
Sebevědomí, že není nic, s čím by si má bojovná povaha a touha se ze všeho vysekat za každou cenu neporadila, se mne drželo pevně jako klíště až do letošního léta, kdy jsem se dozvěděla svou diagnózu. I naprostému laikovi, jakým jsem do toho okamžiku byla já, zní tato zpráva jako velký průser. Onemocnění má přezdívku „Tichý zabiják“. Je to Mozkové aneurysma.
Od té chvíle intenzivně hledám informace a samozřejmě chci vědět odpovědi na otázky, které mne denně provází. Na nejasnosti, které se rojí v hlavě od prvního okamžiku probuzení až do poslední vteřiny před usnutím. Na rozdíl od jiných témat nemá aneurysma velké informační pokrytí, přestože se týká odhadem až 7% populace.
Ano, zjistíte celkem bez problémů informace ohledně typů, celkového popisu onemocnění, jaké jsou příznaky i jaké možnosti řešení. Ale co mne osobně chybělo a chybí jsou prosté prožitky těch, kteří tímto onemocněním prošli, kteří řeší následky či se rozhodují teprve jak se k této nové životní situaci postavit. Jaké mají zkušenosti s léčbou, jak proběhla jejich operace pakliže se rozhodli pro tuto variantu řešení a pakliže ne, jaký režim si zvolili pro další běžný každodenní život.
Rozhodla jsem se tedy sdílet svůj příběh a sepsat své prožitky pro ty, kteří se setkají se stejnou „životní radostí“. Ráda bych pomohla otevřenou upřímností a sdílením svých pocitů a prožitků všem, kteří budou stejně jako já zmatení, vystrašení, budou mít pocit bezmoci a nebudou chtít být v těch pocitech sami.
Někdy nás život obrátí vzhůru nohama, aby nás naučil, jak znovu žít s hlavou vzhůru.
