Tak je to tady. Má první pooperační kontrola. Po dvou a půl měsíci je to takový návrat na místo činu…. Opět mne veze přítel stejně jako když jsme jeli do nemocnice v den, kdy mne přijímali k operaci. Tehdy, 6. září. Operace proběhla 7.9. Stejně jako tehdy jedeme jen spolu. Parkujeme na stejném místě, protože stejně jako tehdy jsou veškerá parkovací místa blíže nemocnici plná. A jdeme od auta k nemocnici stejnou trasou a před námi v dáli je vidět budova nemocnice. Čím více se blížíme, tím více začínám propadat nervozitě. Vzpomínám si na všechny své emoce, které mne tehdy provázely. Na pocity obrovského strachu a bezmoci. Na pocity odevzdanosti a rezignace. Na pocity že nevím, co bude dál a absolutně nemám své zdraví pod kontrolou, že si mé tělo „jede“ svým vlastním životem. A já jsem pouhý divák.
Potřebuji se rychle nadopovat čímkoli, tělo doslova volá po jídle. Zastavujeme se v nemocniční jídelně a objednáváme si k snídani vše co běžně nejím. Bůček s křenem a hořčicí, pěkně prorostlý, klepe se na talíři jako osika, k tomu celerový salát, naložené utopence, salát z krabích tyčinek s ananasem, italský zapečený chléb a porci kulajdy. K snídani je to porce jako pro medvěda. Za běžné situace je má snídaně velmi asketická, složena z nakrájeného ovoce smíchaného s bílým jogurtem, samozřejmě bez cukru a s vlákninou. No a vida. Teď tady do sebe láduji jedno přes druhé, kalorie vesele slaví úspěch a sukně praská ve švech. Ale třeba to pomůže na aktuální strach a stres. Protože „co když mi poví, že….“ Doplnit lze cokoli….vyvalilo se vám během operace další aneurysma…..paní, je nám líto, ale rovnou naplánujeme další termín, dokud to máme alespoň trochu pod kontrolou……nebo víte, snažili jsme se, ale je tam toho jako máku a to bychom museli hlavu rozvrtat jak řešeto….. Fantazie jede naplno a bůček poctivě obaluje nervy co mu síly stačí.
Je čas na CT. Sedneme si do čekárny a opět mi běží hlavou „film pro pamětníky“. Vidím sestry, pobíhající lékaře, cítím nemocniční desinfekci, pozoruji různě viditelně nemocné kolem sebe….. třesu se jako osika. Nebo spíš jako ten bůček na tom talíři. Směsice strachu, lítosti lidí kolem sebe a upřímně i opětovného pocitu nespravedlnosti, kruci proč právě já. Vzpomínám si na klasický vtip, kde se ptá muž zmítaný osudem Bože, proč právě já? A odpovědí je a proč ne ty? Proč někdo jiný? Tak asi tak. Takže proč já? No protože a proč ne, že jo. Jasné. A mám v sobě vysvětleno.
Poslední CT jsem měla po své „malé mrtvici“ v nemocnici v Motole. Zvláštní, že si nepamatuji zhola nic. Byla jsem tehdy úplně mimo. Nepamatuji si, jak vyšetření probíhalo ani zda jsem tehdy podepisovala souhlas stejně, jako ho po mně chtějí nyní. Ale pochybuji o tom, nebyla jsem tehdy schopna zvednou ruce, natož zvládnout svůj podpis. CT probíhá tak, že vám zavedou do žíly kontrastní látku, spustí monitoring a během chvíle je vše hotovo a čekáte v čekárně půl hodiny než vám vytáhnout z ruky kanylu. Nic nebolí, jen kontrastní látka způsobuje chvilkový pocit horka a pálení a také pocit, že se pomočíte. Vlastně nevíte, jestli je to pocit nebo fakt. Pro jistotu se dívám pod pás, sestra si toho všimne a směje se. Nebojte se, to má každý. Ano, i to si vzpomínám. Sestřičky jsou tady opravdu skvělé.
A přesouváme se do čekárny ambulance neurochirurgie. A opět retrospektiva. Z celé čekárny na nás zbylo volné místo přesně tam, kde jsem seděla před svým „ortelem“ naposledy se svým synem. Na obrazovce stále běží operační videa. A čekající pacienti kolem mne jsou vyděšení přesně tak, jak si pamatuji. Vidím dvě ženy ve zhruba stejném věku jako já nervózně chodící po čekárně a z výrazu jejich tváře čtu obrovský strach. Mám chuť jít za nimi a uklidnit je. Ale sama se teď bojím. Nad vchodem do čekárny neurochirurgie jsou na stěně umístěny dvě velké směrovky. Jedna ukazuje na psychiatrii a druhá na psychologii. Přijde mi to vtipné i tragické zároveň. Jsou zavěšené rovnou nad dveřmi ordinace a dle toho, co se uvnitř dozvíte, máte na výběr…. a pokračujete dále po chodbě kam je potřeba…. ach jo.
A je to tu, paní B…., pojďte. Vidím svého operující lékaře, má uklidňující oči a široký úsměv. Vedle něj sedí na stáži mladá lékařka z neurologie, které vše vysvětluje. Tak, tady máme pacientku po kraniotomii, mozkové aneurysma na střední mozkové tepně, způsob ošetření kliping. Ukazuji ránu, povídám o tom jak mi je, jak se cítím a co mne trápí, lékař nám oběma ukazuje snímky z CT a místo, kde k ošetření došlo. Ten snímek mne fascinuje. Při pohledu na něj si ještě více uvědomuji, jak obrovského anděla strážného jsem měla po celou dobu nad sebou…. Dostanu zprávu, gratulaci k úspěšné operaci a jsem venku. Štěstím a úlevou se rozbrečím.
Chtěla bych všem, kteří mají strach, obavy, úzkosti a paniku z podobného zásahu říci, ať se nevzdávají naděje. I ty nejtěžší okamžiky v životě mají určité trvání. A je důležité zůstat silný a nepodlehnout sebelítosti a skepsi. Je to těžké, vím to. Ale jde to.
Je jedno kolik chyb uděláte a jak pomalu se posouváte vpřed. Stále jste víc vpředu než ten, který se o nic ani nepokusí.
