Příběh jako z černých historek byl o paní Č. ležící se mnou na JIP, měla po operaci páteře. Byla, slušně řečeno, velmi intenzivní pacientka vyžadující velkou míru pozornosti. Nadšeně mluvila o svém manželovi, kterého popisovala jako nadšeného sportovce zdolávajícího denně desítky kilometrů na kole. A takto jezdil i za ní na návštěvy do nemocnice. Pravidelně až do dne, kdy ho cestou kdesi u Kolína srazilo auto. Z místa nehody volal paní Č., že ho vezou do nemocnice. Tam ho po vyšetření a kontrolním CT odvezli rovnou na sál. Výsledkem bylo, že paní Č. ležela po operaci páteře v Nemocnici na Homolce a její muž o 3 dny později ležel po operaci páteře v sousední FN Motol.
V noci na JIPu, vzhledem k operacím a i vzhledem k množství opiátů, které do sebe pacienti dostávají, bylo slyšet i pár zajímavých vyprávění. Jednou v noci se dali takto do bujarého rozhovoru moji páni sousedé. Vpravo pán, co měl pocit, že sbírá vejce v kurníku a vlevo pán, co se cítil připoutaný v autě. Deset minut se z polospánku a polobdění spolu hádali kdo půjde zhasnout světlo….. které žere elektřinu….a nechce se jim platit ani jednomu ten vysoký účet co přijde…. pán vpravo nemohl, protože byl v tom kurníku….pán vlevo obratem argumentoval, že také nemůže, protože je připoután v tom vozidle…. došlo i na pár nadávek, kterými se oba častovali kdo je větší lempl a kdo ten účet za elektřinu bude platit. Jelikož agresivita obou pánů stoupala, decibely rostly, nadávek přibývalo a nebýt jeden v kurníku a druhý ve vozidle, došlo by zřejmě i na pěsti, přišla sestra, světlo zhasla a bylo po hádce.
Dalším zajímavým postřehem bylo pro mne nechtěné členství v klubu tzv. Hlavařů. Tak nás sestry označují. Hlavaři jsou všichni pacienti z neurochirurgie po operaci hlavy. A všichni jsme měli totožné projevy. Bolesti, nespavost a různé neurologické problémy popisovat nechci, protože o těch jsem předem věděla, že nastanou a jsou obecně známé. Co jsem ale netušila a ani se nikdy dříve nedočetla je fakt, že Hlavaři jsou velmi senzitivní na změny počasí. Říká se tomu meteosenzitivita. Při změnách počasí hlava velmi intenzivně reaguje. Tudíž v jeden večer nastala na sedmém patře scéna jako z nějakého apokalyptického filmu. V předem neplánovaný čas a stejný okamžik opustili Hlavaři své pokoje a vydali se jako v deliriu na pochod nemocniční chodbou. Samozřejmě i já. Protože kromě bolesti hlavy se přidaly i další vjemy, jako je brnění, šumění, hučení, pískání, nevolnost a pocity ztráty kontroly nad tělem…. a všichni jsme se snažili to na chodbě intuitivně tak trochu rozchodit. Na sedmém patře to díky tomu vypadalo jako organizovaný zombie pochod…. Muži i ženy, jedním směrem tam a pak zase zpět, nepřítomné výrazy, ovázané hlavy…… kompars do filmu Přelet nad kukaččím hnízdem….. Ptala jsem se sestry co se to děje. Koukla jedním okem a zcela stoicky mi oznámila, že má přijít bouřka. A bylo vysvětleno. Hlavaři....
Nikdy se nevzdávej svého snu jen proto, že jeho dosažení vyžaduje čas. Čas totiž uteče tak i tak.
