Na JIPu neurochirurgického oddělení jsem ležela 5 dní. Denní provoz na takovém místě je prakticky nepřetržitý dohled a péče veškerého personálu o pacienty v režimu 24/7. Pacienti jsou v té chvíli skuteční ležáci vyžadující pomoc ve všech ohledech.
Každá změna polohy u mne vždy vyvolala záchvat zvracení. Stejně jako jakékoli jídlo či tekutiny, které jsem do sebe dostala. Poprvé mne zkusili posadit na lůžko druhý den po operaci. Třetí den po zákroku mne zkusili postavit. Čtvrtý den se mnou za doprovodu došli deset kroků ke sprše, vytáhli mi katetr a zrovna tento okamžik si pamatuji jako další metu. Třásly se mi nohy, které nechtěly poslouchat. Hlava se mi točila a posouvat tělo po chodbě byl pro mne nadlidský úkon. I tak jsem poprvé měla pocit, že jsem zase o něco víc člověk než zombie.
Odmítala jsem i nadále veškeré tlumící léky, opiáty i prášky na spaní. Vysloužila jsem si za to od personálu komentář pokaždé, když se měnila směna. Byla jsem ta paní na dvojce, co hodně vydrží. Nebyla jsem žádná hrdinka. Jen jsem měla panickou hrůzu z toho, že zatížím svůj poraněný mozek víc, než je nutné a jeho rekonvalescence se tím prodlouží. Díky tomu jsem prožívala opravdový očistec. Ale věřila jsem, že je to pro urychlení uzdravení to minimum, co mohu tělu za sebe poskytnout.
Po levé i pravé ruce leželi muži po operaci hlavy stejně jako já. Dělila nás pouze zatahovací roleta, která zůstávala věčně odkrytá. To, že jsme byli nazí nebo v andělech i to, že veškeré nutné činnosti sdílíme jaksi společně, nám bylo všem na takovém místě naprosto jedno. Člověk se dostane do stavu, kdy nic nepodstatného neřeší. Chce jen přečkat další den a noc. Denně jsem točila pytlíky ledu, které jsem si přikládala na zraněnou tvář. Otok tváře a oka byl obrovský. Nemohla jsem otevřít pusu a jakékoli jídlo pro mne bylo utrpením. Na oko jsem špatně viděla. Ucho na operované straně bylo zcela zalehlé.
První převaz jizvy byla meta další. Na ráně byla náplast, na ní gázy, na ní stahovací obvaz a taková tlaková čepice. Z ní mi koukaly vlasy plné jódu a krve. Vypadala jsem jako cibule. Když sestřička sundala všechny vrstvy, požádala jsem jí o fotku. A kruci….. vypadám jako po lobotomii…..
Šestý den mne převezli na lůžkové neurochirurgie. Poprvé jsem spala šest hodin. Žádná noční světla, žádné zvuky, přístroje, klid. Další meta bude až mne pustí domů. Těším se a zároveň se bojím. Bojím se zůstat na to laicky doma sama a bez zdravotnického personálu. Člověk toho vidí v nemocnici příliš a ví, že co je dnes v pořádku, zítra může být naprosto jinak.
Život není o čekání, až se přežene bouřka. Život je o tom, naučit se tančit v dešti. Seneca
Yoast SEO
