Je den nástupu do nemocnice. V noci špatně spím, ráno se brzy budím. Jsem nervózní, vystrašená a celé tělo se mi nekontrolovatelně třese.
Přemýšlím, zda jsem doma vše připravila. Mám obrovský strach z mentálního poškození jako následku operace. Předala jsem pro tento případ rodině veškeré informace o účtech, připravila platební karty, schovala k nim PIN v zalepené obálce. Napsala jsem pro ně i pro sebe různé „taháky“ pro případ, že ztratím paměť. Sepsala jsem vše důležité pro provoz domácnosti. Můj dům je aktuálně plný indicií, nápověd a různých klíčů k řešení. V případě nutnosti budou členové rodiny podstupovat příběh jako z Šifry mistra Leonarda….
Pobíhám po domě a snažím se zaměstnat ruce čímkoli natolik, aby hlava mohla vypnout. Rychlá sprcha, naposledy učesat vlasy, obléknout, uvařit čaj, zakousnout snídani, nazout boty, zamknout a nastoupit do auta. Veze mne přítel. Nechce se mi mluvit, zírám z okna na míjející auta, na školáky mířící do lavic a postavy mířící do práce, k lékaři, k rodině, kamkoli…. dívám se z okna a hlavou mi opět letí otázka proč já. Proč nemohu jít jako oni po svém, proč musím čelit takové výzvě, strachu a pocitu bezmoci. Tečou mi slzy po tváři, kapají na šaty a cítím i rostoucí vztek na přítele. Nic mu není na rozdíl ode mne, odveze mne tam a pak si půjde po svém. Jeho uklidňující slova mají opačný efekt.
Parkujeme u nemocnice a přicházíme k prvnímu okénku, přijímací kanceláři. Vyplňuji papíry a asistentka za přepážkou se mne s úsměvem ptá, zda dávám souhlas pro možné přihlížení studentů medicíny při mé operaci a následné léčbě. Obratem s úsměvem podotkne i to ať se nebojím, že oni mne operovat nebudou. Pokračujeme z pátého patra na sedmé. Opět další papíry a informace, tentokrát sepisované sestřičkou. Následně mne přijímá lékař z neurochirurgie. Pročte všechna předoperační, neurologicky mne vyšetří a pak se na mne obrátí a poví s nefalšovanou hrdostí, že jsem na nejvyšším možném místě. Tvářím se nechápavě, tak doplňuje obratem myšlenku. Víte, neurochirurgie je v hierarchii operací pomyslný vrchol žebříčku. Výš už se dostat s operací nemůžete. Operace mozku je zkrátka úplně na špici. Ach tak…. No…. Halelujá….
Dostávám pokoj, kde jsou další dvě ženy. Jedna je po operaci krční tepny. Druhá má jít na operaci ve stejný den jako já, jen na jiný zákrok, na jiný sál a k jinému operatérovi. Je to Ukrajinka a nerozumí česky. Je mi jí líto, je velmi vystrašená a navíc má jazykový blok. Chodí k nám lékaři i sestry – informují nás o zítřejším zákroku, zavádí kanylu, dávají léky, měří teplotu, tlak, chtějí vědět různé informace. Snažím se vzpomenout si na základy ruštiny ze ZŠ a rukama, nohama překládám co se dá. Ukrajinka se směje, já se směju, lékaři a sestry taky. Nevím sice co nakonec do jejích dokumentů lékaři sepsali, ale snažili jsme se všichni. Podepisuji souhlasy s operací, je to 5 lejster. U prvního dokumentu mám brýle. U dalších je sundám, protože ten obsah nechci číst. Kdyby ano, zbaběle uteču. Podepisuji všechna možná rizika a říkám si, že budu mít opravdu obrovské štěstí, když mne žádné z toho výčtu nepotká.
Následně dostáváme červené nákupní košíky s připevněným seznamem věcí, které do něj máme vložit před zítřejším zákrokem. Košík s námi následně poputuje na JIP. Veškeré ostatní sbalené věcí budou uloženy u sester a dostaneme se k nim až po návratu na lůžkové. Seznam je jednoduchý – pasta, kartáček, ručník, pantofle, mobil a nabíječka. Fotím jej a posílám kamarádovi. Vtipně podotkne že už chápe, kam se ztrácí všechny koše z místního Alberta. Zatím vše dobré do chvíle, než nám sestry přinesou anděly. To už nám dochází humor a po zbytek dne už nikdo nepromluví.
V noci nemohu spát. Jdu na balkon odkud je krásný výhled na osvětlenou Prahu. Nad hlavou mi září hvězdy, jedna z nich je krásně jasná. Říkám tak vzhůru k nebi, že se bojím. Mluvím improvizovaně se svým tátou, který už tady není. Říkám mu, že se budu snažit a když se to povede, tak si budu svůj další život chránit a pečovat o něj vší silou. A když ne, tak tam půjdu za ním. Ale každopádně dám do toho zítřejšího boje veškerou sílu co v sobě mám.
Ano, učiním tě šťastnou, pověděl mi život. Ale nejprve tě učiním silnou.
