Použiji citaci z knihy Vladimíra Beneše, špičkového neurochirurga, s názvem Mé cesty do hlubin mozku. Hned na úvod pan profesor zmiňuje, že mozek řídí úplně vše a nadneseně lze říci, že zbytek těla má jen jako podpůrný aparát…..
Další profesor, David Netuka, rovněž neurochirurg, v jednom ze svých rozhovorů zmínil tvrzení, že jakmile dopadne na mozek paprsek světla, nikdy už nebude nic jako dříve.
Z každé operace mají lidé strach. Z možných komplikací, nečekaných reakcí těla operovaného, z anestezie, z pochybení operatérů. Je to lidské a logické. Ale i zde jsou rozdíly. Z operace na oddělení neurochirurgie mají lidé hrůzu. Operace páteře blízko míchy nesou rizika ochrnutí. Z operací na oddělení neurochirurgie, které se týkají otevření lebky a zásahu, ať už v jakékoli formě a rozsahu, do mozku, mají lidé hrůzu panickou. Může se totiž fatálně podělat úplně vše.
Měla jsem v době příprav dostatek času prostudovat stovky článků, poslechnout stovky rozhovorů a přečíst běžně dostupné informace na internetu týkající se této záležitosti. Troufnu si tedy říci, že má informovanost v tomto směru je velmi rozsáhlá. O to větší stres mne provázel po celou dobu čekání. Strach z ochrnutí. Strach z mentálního poškození. Paradoxně strach ze smrti byl v žebříčku vnímání až na třetím místě. Každý, kdo takovou operaci podstoupil si uvědomuje, že zásah probíhá v naprostém centru všeho. Že jakékoli pochybení ze strany operujícího, samozřejmě nechtěné, bude mít fatální následky. Jakákoli zdravotní kontraindikace operovaného bude mít fatální následky. Záněty, otoky, neplánované krvácení – vše bude mít dopad a nebude to o bolestech ani o jizvách. Poškodí to řídící stanici, mozek. Protože jak tvrdí další špičkový neurochirurg, Jan Klener, tak mozek je jediný orgán v těle, jehož poškození je nevratné.
Když jdete na takovou operaci, vnímání života se vám změní. A nejsou to plané řeči. Jste velmi blízko smrti. A to ovlivní každého, i ty nejotrlejší. I ty největší optimisty. I ty, kteří si myslí, že jsou ze železa. Najednou se uchylují k modlitbám, k prosbám, přísahám, čemukoli, co jim pomůže získat víru, že zrovna oni budou mít štěstí.
Já jsem pár kroků v tomto směru podnikla chtěně i nechtěně. S přítelem jsme čistili staré křivdy. To bylo nechtěné, ale evidentně potřebné. Matka se mnou šla na hřbitov k hrobům našich předků prosit, aby vše dopadlo dobře. To bylo rovněž neplánované, ale vlastně velmi symbolické. Za svým tátou jsem na hřbitov šla už dobrovolně. Chodím za ním když mám trable a teď mi síly docházely…. Sepsala jsem si na papír vše, co považuji za štěstí…. špičkový operatér….aneurysma neprasklo….přišlo varování v podobě ataky a jsem ve věku i zdravotním nastavení takovém, že je operace možná….atd…. Papír jsem si vyvěsila na skříň v ložnici. Abych měla motivaci na očích. Nakreslila jsem si obraz se symbolem uzdravení a pověsila ho nad postel. Obklopila se talismany a dopisy od svých přátel. Psychika je naprosto nedílnou součástí rekonvalescence. Může být nápomocna a nebo přesně naopak.
Když tedy taková operace proběhne a člověk se vzbudí s tím, že není ochrnutý, mluví, slyší, vnímá a pamatuje si, je to opravdový životní restart. Problémy, které se s následky operace pojí, už vnímá jen jako druhořadé.
Mám v hlavě titanovou svorku držící výduť na mozkové tepně nečinnou. Místo kusu lebky mám titanový implantát připevněný páskami a šrouby ke zbytku lebky. Mám velkou jizvu na pravé straně u spánku zasahující do vlasové části i do obličeje. Bolí mne hlava, někdy více, někdy méně, ale stále o ní vím. Nemohu otevřít pusu, mám zablokovaný pravý pant. Kousnout například do jablka je nemožné. Trpím nechutenstvím, nutím se do jídla. V noci se 3-4x pravidelně budím. Naopak usínám nekontrolovatelně skrz den. Soustředit se déle na cokoli je pro mne velký problém. Tělo je celkově velmi unavené a zeslabené. První kontrolu mám naplánovanou za 2,5 měsíce včetně kontrolního CT a teprve tehdy se potvrdí, že byla operace úspěšná. Následně budou probíhat už pravidelné kontroly, zda se výduť neobjeví znovu a na jiném místě. Nemám vůbec vyhráno. Ale jsem na cestě…..
Když si myslíš, že nemáš odvahu, je to tak. Když si myslíš, že prohraješ, tak prohraješ. Životní bitvy nevyhrává nejsilnější. Vyhrává ten, kdo věří, že to dokáže.
