Vstávejte…..vzbuďte se…..už je po všem.….. Slyším. Snažím se otevřít oči, ale nemohu zaostřit, vše se rozjíždí, točí, vidím rozostřeně. Sestra se mne snaží uklidnit…..už je po všem, máte to za sebou, operace dopadla dobře. Odpočívejte.…. Tma.
Znovu se snažím otevřít oči. Nevím kolik uběhlo mezitím času. Upadám střídavě do spánku a do stavu bdělosti, kdy jsem velmi zmatená. Naproti mému lůžku jsou na stěně hodiny. První čas, který si pamatuji, je kolem půlnoci. Vnímám intenzivní bolest. Slzy mi nekontrolovatelně tečou po obličeji. Mám pocit, že ležím na kamenech. Do pr……… v duchu si vzpomenu na nejhorší nadávky co znám. Kleju si pro sebe a snažím se zvyknout si na to co cítím. Vím, že tyto pocity mne teď budou nějaký čas provázet dnem i nocí. Hlavu mám jako když mi jí zasypali kameny. Tíha, tlak, bodání, píchání, jako když ležím pod obrovským závažím. Kromě bolesti vnitřní části hlavy cítím i intenzivní bolest části vnější, celé pravé poloviny obličeje. Oko, ucho, dásně a zuby, tvář. Je to stejný pocit jako když máte v těžkém zánětu horní i dolní osmičky. Které vám navíc v zánětu právě vytrhli. Mám zalehlé obě uši. V hlavě mi píská, hučí, šumí. A ta celková bolest je urputná.
Mobilizuji opět veškeré své síly a snažím se zjistit vzniklé škody. Vidím a slyším. To je dobré. Mluvit mohu také, ale díky otoku se mi nedaří otevřít pusa. Takže mumlám, ale to je to nejmenší, otok časem přejde. Důležitá je řeč. Kontroluji tělo dál. Snažím se zahýbat rukama a nohama. Zjišťuji, že mám katetr. Je to nepříjemné, ale nohy se hýbou, ruce také. Netroufla bych si teď odhadnout, zda mne i nohy unesou a ruce budou umět cokoli podržet, ale ochrnuté nevypadají. Skvělé. Teď ještě se zkusit otočit, jestli i zbytek těla poslouchá. I to se podaří, jde to velmi těžce, ale tělo se hýbe. Upadnu opět do spánku, kontrolní cvičení mne vyčerpalo.
Znovu se probudím kolem 4 ráno a chce se mi zvracet. Kdo zažil pocit nevolnosti v poloze ležmo ví jaká je to potíž. Ztráta důstojnosti, honí se mi hlavou. Já, která si tak potrpí na čistotu, vůni a upravenost. Teď tady ležím nahá, zvracím si do postele, mám zavedený katetr, nemám sílu se hýbat. Věřím, že ten stav bude jen dočasný a na JIP jsou na tom podobně i ostatní. Uklidňuji se, že musí prožívat to samé a také s pokorou přijímají stav, který je pro člověka velmi frustrující. Ležíme tam všichni jako zombie, tak trochu živý/neživý.
Teď zkusím paměť. Zkouším si vzpomenout na své RČ, datum narození, místo bydliště, jména dětí. Své telefonní číslo, jména rodinných příslušníků, kde jsem a co mám právě za sebou. Zatím vypadá vše dobře. Tak super. Pacient s ovázanou hlavou ležící vedle mne a rovněž po zákroku právě odpovídá sestře na její otázky. Víte, kde jste? V kurníku. A co tam děláte? Sbírám vajíčka. A víte, jaký je teď měsíc? Ano, říjen…...
Přichází za mnou můj operující lékař. Odpočívejte, počítejte nějakou dobu s bolestí, ale nebojte se, vše dopadlo dobře.
Děkuji.
Člověk neví, jak moc je silný, dokud se neocitne v situaci, ve které být silný je jediné, co mu zbývá.
