Přijíždíme na urgentní příjem FN Motol a kolem mne se sesype houf sester a lékařů. Přesouvají mne z cestovního lehátka na lůžko se zábradlím a začíná rychlé vyšetření. Je to jako ve filmech, všichni se pohybují velmi rychle, přesně ví co mají dělat, žádné prodlevy. Klobouk dolů, vážím si jejich práce.
Mám kapačku, dostanu injekci, odeberou mi krev, měří mi tlak, EKG, teplotu, ptají se mne na počet dětí, mé zaměstnání, jak se cítím a jak moc mne hlava bolí. Vše slyším a vnímám, ale mám obrovské problémy mluvit, hýbat se a chce se mi jen strašně spát. Vezou mne na CT a pak na lůžkové oddělení neurologie.
Dostanu slušivou košili XXL, hořký čaj, sestra mi ukáže kde je zvonek na přivolání a přidá další kapačku. Je zhruba půlnoc a dozvídám se, že si mne tam nechají. Paní ležící vedle mne na lůžku je něco kolem osmdesáti let. Nemůže chodit a má povinného bažanta. Právě dostala průjem z kefíru, který ji propašovala rodina na pokoj. Strašně to tam smrdí, protože sestra čeká až vše dokoná a zároveň odhrnuje plentu mezi námi jako poslední zbytek soukromí a důstojnosti se slovy, že alespoň si můžete povídat a nebudete se cítit sami. Shit. Chci usnout a probudit se až doma.
Ráno po probuzení opět odběr krev, 6 ampulí na kde co a lékařka oznamuje, že mi za hodinku udělá lumbální punkci. Tuším zradu a okamžitě sjíždím net. Co stihnu si přečtu, každopádně nikdo tuto proceduru nijak nechválí. Ok, vím co mne čeká. Přichází sestra s doktorkou, mám si sednout na okraj postele zády k lékařce, chytit se za okraj abych se nehýbala a co nejvíc zakulatit záda. Bude to trochu bolet, připravte se. No ano, bolí to. Cítím křupnutí a ostrou krátkou bolest. Říkám si, že je to naštěstí už za mnou. Bohužel, první pokus minula. Takže ještě jednou repete o pár centimetrů níž. Tentokrát mi samoděk vyletí noha s pocitem jako když do ní pustí elektrický proud. Následně 4 hodiny ležení bez polštáře na břiše kvůli stabilizaci mozkomíšního moku, který odebrali jako vzorek k diagnostice.
Odpoledne kolem čtvrté hodiny mne pouští domů. Mám ležet, být v naprostém klidu a zavolat si pro výsledky. Na cestu dostávám žádanku na magnetickou rezonanci, která je naplánována na následující den odpoledne v Nemocnici na Homolce. Lékařka mi zároveň oznamuje, že vyšetření CT naštěstí neprokázalo žádné aneurysma, na které měli podezření….. Cítím úlevu a říkám si super, tak to bude dobré….
Nemohu chodit, takže mne vezou k autu na kolečkovém křesle. Je mi nevolno, mám motolice, jsem slabá a chce se mi spát. Na klíně si vezu svou tašku, na stupátkách od křesla mám nohy v pantoflích s růžovými ponožkami, kalhoty na mne máma hodila vysloveně domácí, vlasy mi visí rozcuchaně podél obličeje, mám nepřítomný pohled a je mi to všechno jedno. V duchu si říkám, že popsat mě takto kdokoli ještě před týdnem, pošlu ho minimálně do háje. V lepším případě. Myslím ale, že spíš o dost dál.
I tak mne neopouští velká dávka optimismu. Píšu do práce, že mne odvezli sanitkou s podezřením na krvácení do mozku a že dám vědět výsledky. Nepřipouštím si komplikace a říkám si, že si dám týden neschopenky, následně týden dovolené a budu v pohodě. Tím týdnem dovolené jsem měla na mysli zájezd s kamarádkou na Sardinii. Zaplacený. Dovolená snů. Krásné místo, krásný apartmán pro čtyři, kde máme každá svou ložnici, k průzračnému moři kousek a na nás čekají treky po ostrově. Mám zabalený kufr, od další kamarádky půjčeného průvodce, vyměněná eura a samozřejmě nemám zájezd pojištěný. Protože co by se tak asi mohlo stát. Třicet tisíc spláchnutých do záchodu. Spolu s mým optimismem.
Říkám si zda je to obelhávání sebe sama běžné u všech, které něco podobného potkalo a nebo jenom já jsem byla takové trdlo. Zkrátka a dobře jsem si vůbec nepřipustila, že bych do dvou týdnů nebyla zase úplně fit. Naivka. Ne. Všech naivek královna. Doslova.
Citát: „I když se nikdo nemůže vrátit a vytvořit zcela nový začátek, každý může začít teď a vytvořit zcela nový konec.“ – Carl Bard
