Běžný den, ničím výjimečný. Trochu stresu v práci, trochu nevyspání, po práci posilovna, kardio cvičení. Musím zhubnout, při mém věku tělo spaluje pomaleji než na co jsem zvyklá. Celý život tyčka a teď si připadám jak velryba. Říkám si, že si dám do těla. Je horko, těžce se mi dýchá, ale odhodlání mne drží poctivou hodinu na tréninku. Pocit, že vypustím na strojích duši, už znám a nic se neděje jinak než obvykle. Zatím tedy ne…
Přijedu domů a padne na mne obrovská únava. To už u mne běžné není. Jsem dost aktivní. Dle mého okolí spíše hyperaktivní. Abych si jen tak lehla skrz den je u mne naprosto sci-fi. Je půl sedmé večer, čtvrtek, 22. června. Pamatuji si to naprosto přesně. Pak už se mi vše trochu slévá a nedokážu přesně určit co se stalo. Vím, že jsem usnula na sedačce v obývacím pokoji, kde mne v půl deváté probudil bratr. Snažím se posadit a jsem celá zmatená. Nevím, co je za den, kolik je hodin a co jsem dosud dělala. Postupně se částečně zorientuji, bolí mne hlava. Přičítám to počasí, říkám si že bude asi bouřka. David, můj bratr, na mne mluví a já tak trochu tápu v tom co mi říká. Zpětně mi řekl, že jsem byla mimo. Já to vnímala tak, že jsem jen rozespalá. Odchází a já vstanu. A to je okamžik, kdy to vše začne.
Obrovská bolest hlavy přicházející zezadu do přední části, jako když by vám měla vytlačit oči z důlků. Bolest tak intenzivní, že podráží nohy. Bolest, kterou jsem v životě zažila prvně (mám za sebou otřes mozku a je to nesrovnatelné). Poprvé slyším v hlavě zvuk, hluboký tón, v jedné výšce, jako když houká vlak, je to těžko popsatelné. Dostávám paniku, tuším, že je to špatné…. Vstanu a snažím se dojít pro prášek, ale už to nejde. Vrátím se na sedačku a prosím přítele, aby zavolal sanitku. Vím už že je zle. Začne mne brnět ruka, je mi na zvracení, vidím rozostřeně nebo spíše se mi obrazy míhají dohromady, začnou mne brnět všechny končetiny, motá se mi hlava, těžce se mi mluví.
Sanitka přijíždí za pět minut. Mám obrovské štěstí, byli kousek od nás. Vnímám paní a pána, chtějí, abych jim popsala jak mi je, snažím se mluvit, ale moc mi to nejde. Chtějí abych jim stiskla ruce, nemám ale žádnou sílu. Je pro mne obrovská námaha jen ruce zvednout, natož cokoli držet a tisknout. Mozek funguje, tělo odmítá spolupracovat. Slyším jak říkají příteli ať mi sbalí věci, že mne odvezou na urgentní příjem do FN Motol a čeká mne pár vyšetření.
Naloží mne do sanitky, připoutají, pustí do mne kapačku, zapnou houkačku a slyším jen, jak volají do nemocnice a říkají, že vezou 51 letou pacientku s podezřením na krvácení do mozku, tak ať je připraveno vše potřebné pro náš příjezd, jsme tam do 15 minut.
Jedeme se sirénou a já si v duchu říkám, jestli je to opravdu už mrtvice? Nejsem na to mladá? A jestli ano, tak kterou část mozku to zasáhne nejvíc? Co mi nebude fungovat? Řeč? Zrak? Budu částečně nehybná? Co bude s dětmi? Co bude se mnou? Co bude dál?
Jsem silná, ale někdy stejně potřebuji někoho, kdo by mě vzal za ruku a řekl: “Všechno bude v pořádku.”
